Pro srovnání můj loňský záznam byl 90 km, 2 500 nastoupaných metrů a skoro 23 hodin. Petrovy hodinky v přesnějším módu měří o zhruba 10 % vzdálenosti víc, loni se ale nemalá část jela na koloběžce.
Podrobnější report přináším níže, veškeré fotky jsou převzaty z Facebooku Přežití.
Prolog
V posledním týdnu jsem se podíval
do seznamu účastníků, jestli tam neuvidím nějaký známý název nebo jméno a
uviděl - Chceme do bažin. Jelikož toto jméno používáme na Přežití s Petrem již
šest let, tak mě to samozřejmě zaujalo. Ve složení týmu pak byla Iva Němcová,
se kterou jsem obrazil poměrně dost šifrovaček a i své první Přežití, a Bára
Rančáková, která celý název kdysi vymyslela pro naše šifrování. Tak se tedy
stalo, že na letošním Přežití byly dva týmy stejného jména.
Ivě jsem zavolal a domluvil
společnou cestu ze Slaného se zastávkou na Černém mostě, abychom nabrali Petra.
Má předstartovní výživa byla vskutku prasácká - McDonald´s a bageta s nanukem z
benzínky. Podvědomí pracovalo a měl jsem na tyhle věci prostě velkou chuť.
Místo srazu jsme napoprvé přejeli,
ale telefonátem Báře, která mezitím seděla na terase v hospůdce, jsme si místo
upřesnili. Sokolovna byla přiměřeně naplněna, přece jenom týmů bylo nakonec
"pouze" 26. Po tradičním seznámení s orgy a pravidly, odvážení povolených 100
gramů potravin (za mě hořká čokoláda, žádné komplikace, stejně na tom moc
nesejde, pokud nechcete žvýkat řasy) a
podepsání, že celou akci absolvujeme na vlastní nebezpečí jsme ve 21:30 nasedli
do dvou autobusů a neobvykle pohodlně jsme byli poslepu odvezeni na start.
Neobvyklé pohodlí vyplývalo z toho, že dříve nám musel vždy stačit jeden autobus.
Řidič byl trochu zaražen, že má na začátku noci vést bandu lidí s páskami na
očích někam do neznáma, ale nakonec to udělal.
 |
| Posloucháme |
 |
| Nástup |
Start
Na startu nás orgové vyvedli z
autobusu v cca 22:06 a zadali první úkol. Jednalo se o vcelku jednoduché
složení vlaštovky dle návodu, akorát jsme museli použít svou slabší ruku.
Nejdříve nás zarazilo, že návod na složení vlaštovky obsahoval mapu Adšpachu a
tak jsme se byli ještě jednou zeptat. Chybička byla pro jednou na straně orgů.
Petr byl v tomto ohledu
šikovnější a tak jsem se snažil hlavně nepřekážet. Po prohození vlaštovky
obloukem z předepsané vzdálenost jsme dostali mapu a místo druhého stanoviště -
Královecký Špičák. Seděli jsme na silničce přímo pod dvěma větrnými elektrárnami,
a tak jsme tak nějak předpokládali, že bychom se mohli najít snadno. Po delší
době jsme seznali, že elektrárny postavené z dotací EU nejsou na mapě
zakresleny. Nakonec jsme tipli nejpravděpodobnější místo, které se nám líbilo
již dříve, a vyrazili.
 |
| Stavba šipky |
Sešli jsme do údolí k hlavní
silnici a bylo jasné, že jdeme dobře. Cesta utíkala rychle, my prošli
Bernartice a vydali se vzhůru do kopce. Původní plán byl jít dle modré
turistické cesty a projít lesní cestou, až bude modrá uhýbat. Jenomže jsme se
nechali strhnout davem odbočujícím brzy doleva a dostali se na křižovatku,
kterou jsme v mapě chybně identifikovali. Potmě jsme zase odbočili doprava a
došli nakonec zpátky k modré, jen o něco výš. Vydali jsme se pak přímo do kopce
dle cesty, která měla být ona původní. Ale bohužel, jak je dobrým zvykem, bota
hned na začátku - šli jsme o devadesát stupňů jinam, než jsme měli. Cesta po
čase zmizela a nám nezbývalo než se vydrápat až na hřeben. Tam jsme našli cestu
a brzy na to i turistickou křižovatku. Bezpečně jsme poznali, že jsme volové, a
pokorně následovali turistickou až na vrchol. Zacházka byla dlouhá dobré tři
čtyři kilometry a tak jsme zde byli jedni z posledních.
2. Stanoviště
Na druhém stanovišti jsme dostali
šifru skládající se z houfu různobarevných čtverečků. Velmi rychle jsme
identifikovali první písmeno - P, které bylo jednoznačně vidět. Druhé písmeno -
E - bylo trochu deformované a C, což bylo třetí písmeno, již vyžadovalo značnou
dávku představivosti. První jasný nápad - odstranit přečtené čtverečky a
posunout ty zbylé. Postupně před námi vytanula odpověď - Pěchotní srub na
pahorku. Vyluštěno prakticky okamžitě.
K této šifře bych chtěl
poznamenat, že se mi hodně líbila - byla elegantní a jednoznačná. Až v pozdější
fázi jsme se dozvěděli, že spousta týmů ji vzdala. Zde se asi tedy projevily
zkušenosti, které mám s šifrováním, a proto ji možná vnímám jinak, než spousta
ostatních.
Následoval dlouhý přesun podél
hranic s odbočkou do Polska, která nám ušetřila výstup na Jánský vrch. Pěchotní
srub jsme přešli, ale auto, ve kterém jsme bafli na orga, naštěstí ne. Ten nás
nasměroval do lesa ke srubu, který byl zvenku natřen maskováním a vypadal velmi
zachovale.
3. Stanoviště
Ke srubu jsme došli, jestli mě
paměť neklame, jako třetí. Úkol byl tematický. Jeden držel laserové ukazovátku,
druhý zrcátko a na srubu byl terč. Cílem bylo udržet laserový paprsek v terči
po alespoň dvě vteřiny a to s celkovým limitem 20 vteřin. Naštěstí Petra
napadlo zalehnout a tak byl paprsek stabilní a úkol jsme splnili okamžitě.
Jako odměnu jsme dostali mapu jižní
části Adršpašských skal, kterou jsme měli omylem již na startu, se zakrytými názvy, obrázky pěti skal, spoustu čísel v
tom a vedle čtyři možná stanoviště pro další postup. Cílem bylo přímo ve
skalách nalézt ty na obrázku, spojit k nim příslušnou tečku na mapě a zapsat si
číslo, které tato přímka protíná. Součet a součin čísel musel dát čísla, která
určily, kam se přesně vydat dál.
Cesta do skal probíhala za
svítání a brzkého rána. Krásné scenérie mezi Radvanicemi a Janovicemi s volně
pobíhajícími koni vystřídalo uhynulé tele při cestě, abychom nakonec zase s
mnohem hezčím pohledem na skály dorazili až k nim. Pravděpodobně druzí.
4. Stanoviště
Na mapě byl jižní okruh s
odpojující se cestou na sever a skály zde byly všude. Jelikož ale cesta na
sever byla přehrazena cedulí zakazující vstup, obešli jsme v podstatě jenom
okruh. Na něm jsme našli čtyři skály z pěti, čtvrtou navíc až úplně na konci.
Naštěstí se čtyřmi čísly jsme dopočítali, jaké jediné možné číslo nám dává nějaký součin a zároveň součet ze čtyř nabízených. Další stanoviště bylo označenou šipkou u cesty
poblíž rybníčku u Jívky.
Přesun byl zpočátku poměrně příjemný,
především s hezkým výhledem na Skály. Výstup z Jívky už mi byl trochu
nepříjemný a přechod přes ohradníky s trochu naštvaně vyhlížejícími krávami na
klidu nepřidal. Při něm nás zezadu dohnala dvojice v zelených tričkách, tak
jsme přidali do kroku a zase se jim trhli. Ovšem u samotného rybníku jsme
zvolili postup dle mapy, která se bohužel nekryla s realitou, a tak jsme se
museli trochu motat okolo bažin a skrz rozpadlou bránu zarostlou jen tak v lese.
Už jsme silně pochybovali o tom, že jsme na správném místě, ale nakonec ano.
5. Stanoviště
Zelená trička zde tedy dorazila
těsně před námi a my se opět ocitli na třetím místě. Úkol byl vcelku jednoduchý
- přelanit propast tam a zpátky, což musel udělat jeden člen týmu za jištění
toho druhého. Lanové aktivity jsou parketa pro Petra a já jsem tedy v klidu
jistil. Petr se rozhodl nečekat a vyrazil jako první účastník po druhé cestě,
která ještě nebyla úplně prosekaná, takže musel bojovat s vrcholky a větvemi
stromů vyrůstajícími z propasti. Ale povedlo se a mohli jsme vyrazit dál - k
rybníku Podháj u Batňovic.
 |
| Petr leze, já jistím |
První část cesty vedla nepříjemně
do kopce a mě poprvé opravdu mírně docházel dech. Tempo už trochu opadlo a
monotónnost nebyla příjemná. Ovšem stále se dalo a k rybníku jsme dorazili
stále třetí.
6. Stanoviště
U rybníku byl úkol příhodný k
místu - naložit si věci na pneumatiku pokrytou plátnem a uplavat kus vodou.
Provedli jsme, ale já na startu zanechal boty. Od cíle plavby jsem nazul Crocsy
a v klidu došel zpátky, ale orgové nás chvilku napínali, jestli nás za trest
nenechají jít na náhradní stanoviště. Naštěstí to bylo jenom škádlení.
 |
| Všechno v pohodě :-) |
Jeden tým nás zde předplaval a
další tým se zjevil těsně za námi.
 |
| Rozmýšlíme nad dalším postupem |
Dál jsme měli za úkol dojít pod
Liščí horu u vesnice Hajnice. První úsek do Úpice byl docela pestrý, ale
následovalo táhlé rovné několikakilometrové stoupání. Do toho se spikly cedule,
kdy jsme po ujití kilometru zjistili, že cíl se nám vzdálil o půl kilometru.
Přidalo se i nepříjemné ostré a zároveň rozptýlené světlo zpoza mraků, které mě
nutilo mhouřit oči. Nakonec už jsem toho měl dost a těsně pod vrcholem u
Maršova u Úpice jsem zavelel k dvacetiminutovému spánku. Mírně odpočatí jsme se
rozhodli nejít lesem přes kopeček, ale obejít jej po silnici. Možná jsme
ztratili pár minut, ale jistotě jsme po letitých zkušenostech dali přednost. U
jedné samoty jsme nabrali vodu, prohodili pár slov s domorodou paní a došli ke
křížku na hranici lesa, kde bylo další stanoviště.
7. Stanoviště
Zde jsme dorazili těsně čtvrtí,
což považuji za úspěch s ohledem na svůj stav i krátký spánek, a dostali klasickou orienťáckou
mapu a úkol najít část vyznačených kontrol. Tři byly povinné a dvě další jsme
měli volit ze čtyř, časový limit 30 minut - podle přítomného orga šibeniční.
Bylo jedno, jestli poběžíme oba nebo jeden, ale ražení bylo přímo do mapy,
takže rozdělit jsme se nemohli. Dohodli jsme s Petrem postup a on vyrazil,
zatímco já si sedl a odpočíval.
Dvojice dorazivší před námi měla
obavy, aby je Petr při běhu nesledoval. Nejspíš i proto nesmyslně odbočili hned
na první křižovatce (OK, nebylo to ÚPLNĚ nesmyslné, ale výsledek byl, že už
jsme je nespatřili). Petr v lese upravil dohodnutý plán a dorazil těsně včas.
Dozvěděli jsme se, že první tým - zelená trička - úlohu nezvládnul a tak musel
na náhradní stanoviště. Druhý tým - dva maskáčovaní kluci - úlohu splnil, ale
stále jsme je měli na dosah, se ztrátou necelých třiceti minut.
Následný postup byl orientačně
poměrně jasný, ale ve stavu únavy se snadno dá udělat chyba. Trochu překvapivě
jsme ji neudělali a do kdysi asi pěkných lázní Jánská studánka jsme dorazili,
abychom spatřili maskáčované odcházet.
8. Stanoviště
Poslední úkol byl paintball. V
areálu dvou budov byla navržena trasa skrz několik místností, ve kterých byly
namalovány různé tvary a barvy. Úkolem bylo v časovém limitu 90 vteřin trefit
alespoň 10 modrých čtverců vyznačených páskou a to s 18 náboji. Snad si ta čísla pamatuji dobře,
ale něco v tom smyslu. Petr vzal do ruky pušku, já si vzal na starost úlohu
navigátora a vyrazili jsme do akce. V předposlední vteřině se nám to podařilo a
Petrovi zůstal v pušce dokonce ještě jeden náboj navíc, i když jsem měl pocit,
že střílel až moc vedle a že jsem byl až moc slepý.
 |
| Vnitřek bývalých lázní vyzdobený na úkol |
Od orgů jsme se dozvěděli, že
jsme byli první tým, který úlohu splnil, a tak bylo jasné, že máme na
maskáčované náskok (přece jenom odešli pár minut před námi) a zelené na dosah.
Ucítili jsme krev a rozhodli se zkusit běžet.
Musím říct, že jsem to zvládnul většinu
cesty na okraj Dvora Králové, tedy asi celkem polovinu závěrečného postupu. Se
vzpomínkou na koleno, které mě zlobilo dva týdny před Přežitím, jsem to už
nechtěl riskovat. Stejně bylo již poměrně jasné, že buď zelená trička uvidíme,
nebo to již nemá valnou cenu.
Ve městě se nám podařilo
zorientovat a tak jsme v čase 18:12 dorazili do cíle v sokolovně. Nakonec jsme
zjistili, že jsme na místě druzí se ztrátou 12 minut. Ukázalo se totiž, že
zelená trička (Rychle a daleko; Vlastimil Mazura a Jana Poláková) při svém
odchodu z posledního stanoviště viděli maskáčované (předpokládám, že Michal
Jungmann a Daniel Pumr, kteří dorazili třetí až v 19:40) a tak závěr také běželi, aby byli první - nepředpokládali, že v paintballu neuspějí. O nás
nejspíš nic ani netušili.
Závěrem
Letošní Přežití pokládám za
vydařené. Sice jsem neměl takovou formu jako Petr, který se oproti předchozím
létům v kondici neuvěřitelně zlepšil, ale ostudu jsem snad neudělal. Dařilo se
nám v orientaci (až na první postup) a dařilo se nám v úkolech, což byl vždy
základ našich úspěchů. Těsně nám unikla čest dorazit do cíle jako první, ale i
tak jsme tomu byli historicky nejblíže.
Epilog
Dostali jsme poukázku na guláš v
jedné místní restauraci a místo spánku vyrazili autem nocí domů. Zastávka za
Hradcem Králové na kafe a čokoládovou kostku, kterou jsem ani nedojedl. Rádio.
Studený vzduch. Spící posádka. Ale i tuhle zásadní část každého výstupu -
návrat - jsem zvládl. V jednu ráno jsem vykoupaný zalehl sladce do postele.
Je mi líto, že se neúčastním komorního vyhlášení druhý den ráno, ale rodina má přednost.
Děkuji Petrovi za perfektní
tahounství, děkuji organizátorům za vynikající organizace a děkuji své ženě za
trpělivost a prostor k tréninku i samotné účasti.
Doufám, že za rok zase.
Žádné komentáře:
Okomentovat