Selhal výzkum obezity?

"Selhal výzkum obezity?" je provokativní otázkou, která vyvolává v zahraničí širokou veřejnou debatu, jež k nám jaksi odmítá dorazit. Asi mají naši "skeptici" jinou věc na práci, než se zabývat otázkou, proč přes miliardy dolarů věnovaných výzkumu obezity a její prevenci je stále více a více lidí na světě dohromady i v každé zemi zvlášť obézních či minimálně s nadváhou. Nejspíš zesměšňovat lidi, kteří to zvládnou často sami.

V tomhle článku vám tuto debatu přiblížím na příspěvcích několika autorů z "výživové blogosféry", kteří působí jako výzkumníci či lidé jinak se výživou zabývající.

Salvu v tomto roce zahájil Garry Taubes, novinář původně píšící o fyzice, jenž přesedlal na téma výživy a autor knih "Good Calories, Bad Calories" a "Why We Get Fat", svým únorovým článkem Proč je výživa tak matoucí. Tento článek je velice poučným vhledem do toho, jak metodologicky mizerně funguje výzkum, na kterém jsou postaveny obvyklé rady. Velká část výzkumu je na zvířatech, na lidech pak jsou experimenty jenom krátkodobé a dlouhodobě je pouze pozorujeme v populačních studiích, které jsou vědecky nevhodné pro odhalení příčin a následků.

Jako zásadní vidím větu, že "Je to neakceptovatelná situace. Obezita a cukrovka jsou epidemiemi a stále jediným faktem, na kterém se všichni shodnou, je, že většina z nás jí něčeho hodně. (Mou volbou je cukr a zpracované obilniny; každý máme svůj názor.) Abychom mohli účinně bojovat proti obezitě a cukrovce na populační úrovni, musíme vědět jak je léčit a předcházet jim na individuální úrovni. Musíme přestat věřit, že známe odpovědi a přijít s lepšími pokusy, které budou lépe testovat naši víru."

(Ano, Taubes skutečně mluví o víře.)

Následná reakce například od Davida Katze je zde. Jednou z hlavních Katzových odpovědí bylo (krom obhajoby využívání ne zrovna kvalitních metod výzkumu), že rada "jíst méně tuku" znamenala "jíst více přirozených nízkotučných jídel" a že byla prostě ignorována. Upozorňuje, že rada "jíst méně cukru" neznamená, že nebudou vyráběna obezitogenní jídla, jenom tentokrát s umělými sladidly. Což je dle mě velice dobrá pointa, ale hází zase vinu jenom na lidi.

To je mi ale upřímně přijde dost arogantní a kontraproduktivní náhled, skutečnost je mnohem komplikovanější, zvláště když se na nízkotučné straně angažují vládní peníze, které podporují i značkování mnohých jídel jako zdravých, přestože zdravá ani omylem nejsou.

Katz navíc nemá pravdu, že rady byly ve stylu "jezte přirozená nízkotučná jídla" - o vzniku výživových doporučení píšu v dřívějším článku. Možná si to někteří mysleli, ale veřejně to takhle neznělo.

V dubnu na Milkenově konferenci přišla další dobře podložená kritika ze strany Petera Attii, Taubesova spolupracovníka z NuSI (Nutrition Science Iniciative - nevládní soukromě financovaná organizace zaměřená na provádění kvalitních výzkumů v oblasti výživy - články Taubese nebo Attii lze brát i jako reklamu na tento jejich společný projekt). Attia ukazuje na případ úspěchu - dramatický pokles počtu mrtvých na AIDS po objevení léku a jeho implementaci.

Pro úspěch jsou nutné dvě podmínky - správný postup a správná implementace tohoto postupu. V případě AIDS byly naplněny obě tyto podmínky. V případě obezity ovšem zjevně nikoliv a Attia upozorňuje, že je sice možné, že jenom špatně implementujeme dobře míněné rady podložené výzkumem, ale že bychom neměli zprostit řádného testování ani teorie o tom, co k obezitě vede. Dokonce bychom se naopak nejdříve měli ujistit, že máme správně odpovědi a teprve potom je implementovat, což je opak toho, co se v posledních 50 letech dělo.

Další analogii vede mezi obezitou a kouřením a pokládá si úplně primitivní otázku - proč vládní doporučení nekouřit vedlo k omezení kouření a proč vládní doporučení méně jíst a více se hýbat nevede k výsledku - obojí se dělo v USA v 70. letech a ani v jednom případě se nejednalo o extrémní restrikce v podobě třeba zákazu. Jaktože mají lidé vůli nekouřit, ale nemají vůli méně jíst? Jídlo může být návykové, ale to je kouření přece taky (což mimochodem zároveň odpovídá na mnohé následující argumenty).

Stephan Guyenet je výzkumníkem obezity a jako takový cítí jasnou potřebu se veřejně bránit. V čem spočívají jeho argumenty? Především v tom, že odděluje úspěch výzkumu od měřítka v podobě podílu obézních. To je ve své podstatě hlavní omluvou - výzkumnící v Guyenetově pohledu nejsou zodpovědní za výsledky, jenom za akumulaci vědomostí. Tvrdí, že příčinu obezity známe moc dobře, ale vyplívající strategii (méně jíst, více se hýbat) nejsme schopni implementovat, protože je to obtížné. Dále se zaklíná úspěšností bariatrické chirurgie a léků na léčbu obezity. Proč je implementace obtížná?

Sám Guyenet uvádí (v mém jednoduchém překladu), že:

"lidé to (junk food) jedí nikoliv ze zdravotních důvodů, ale proto, že je to levné a snadno dostupné (přičemž junk food není příčinou veškeré obezity, ale je nejvetší příčinou na populační úrovni"

Hezký argument. Ale proč stejný argument neplatí u rakoviny plic a kouření? Není stejně pravdivé, že:

"lidé to (cigarety) kouří nikoliv ze zdravotních důvodů, ale proto, že je to levné a snadno dostupné (přičemž kouření cigaret není příčinou veškeré rakoviny plic, ale je nejvetší příčinou na populační úrovni)"

To, co dr. Guyenet tvrdí je v kostce následující: my výzkumnící to máme dobře, ale vy, lidé, jste hloupí a dáváte přednost svému potěšení před svým zdravím.

Ještě vulgárněji řečeno se dr. Guyenet dovolává starého dobrého argumentu, že obezita má příčinu ve dvou smrtelných hříších - nestřídmosti a lenosti.

S těmi léky mi argumenty přijdou trochu předčasné - v podstatě všechny účinné léky na obezitu byly časem staženy kvůli svým vedlejším účinkům. Dr. Guyenet ovšem ujišťuje, že současné léky jsou bezpečné, protože mají razítko FDA (americký úřad kontrolující mimojiné bezpečnost léků). To je ty předchozí léky neměly?

Jestliže mají být účinné léky na obezitu důkazem, že je její výzkum ve správných kolejích, potom by ten výzkum ale měl být schopen vedlejší účinky předvídat, protože by měl vědět o působení daných látek v těle. Jestliže je nejsou tvůrci schopni předvídat, potom asi o skutečné biochemii v tělě stále nevědí dost. V minulosti to tak bylo a jestli se to změnilo budeme vědět až za nějakých 20 - 30 let.

O pár dní později napsal Tommy Wood další provokativní článek Co když nevíme, co děláme? Tento článek přesně popisuje past, do které se vědci velice rádi chytají - domnívají se, že vědí víc a lépe, než ve skutečnosti vědí. Wood píše o výzkumu, který se zaměřuje na včasnou a účinnou léčbu a prevenci následků mrtvice. Upozorňuje, že jenom v roce 2006 existovalo minimálně 1 026 postupů, které byly účinné v laboratorních podmínkách, ale ne v praxi. Jak je to s obezitou? V minulém roce bylo o obezitě publikováno cca 44 000 vědeckých článků a vědci se přesto stále sami mezi sebou hádají, jak by lidé měli jíst a co je příčinou obezity.

Proč? "Možná je to proto, že předpokládáme, že lidské tělo je jednodušší než ve skutečnosti je."  A v samotném závěru píše, že "Jestliže je tolik peněz a životů v sázce, předpoklad, že něco víme, může být mnohem nebezpečnější než opak."

Posledním odkazem ode mě je na ten na článek dr. Rose, která adresuje problém "nedostatečné snahy". Upozorňuje, že většina obézních lidí má alespoň zpočátku snahu zhubnout, ale jak přichází selhání v důsledku špatné strategie hubnutí, ztrácí se tato snaha, což je pak interpretováno jako nedostatek vůle a to přesto, že hlavní prvotní příčinou byla špatná strategie.

Na závěr je vám asi z komentářů jasné, že dle mého názoru výzkum obezity možná opravdu selhal. Argumenty na jeho obranu znějí sice líbivě a odborně, ale jsou ve svém jádru dosti chabé. Možná ale jsme v podílu obézních na plošině, ze které se postupem času vydáme dolů a nakonec výzkumníky v tomto poli pochválím.

Nicméně nechme stranou můj názor a představme si dvě scénária a dopady rozhodnutí vycházejících z obou předpokladů - tedy že výzkum selhal i že neselhal.

1.) Náš výzkum je správný a chybná je implementace. Pokud provedeme další hlubší výzkumy obezity, tak nakonec zjistíme, že jsme se nemýlili a můžeme přistoupit k lepší strategii implementace. Ztratíme pár let ujišťováním se.

2.) Náš výzkum je nesprávný. Potom můžeme ztratit mnohem více času a dopady chybného rozhodnutí můžou být mnohem drtivější, protože zpráva jednou propagovaná jako definitivní odpověď se z hlav lidí dostává velice těžko.

Bod 2.) není žádným teoretizováním - v 60. a 70. letech odstartovala fóbie z tuku i přes existenci velkých rozporů ve výzkumu dopadů jeho konzumace na zdraví a to především na srdečně-cévní onemocnění.

Nyní se teprve začínáme vzpamatovávat z nepředstavitelně drtivých dopadů tohohle bláznovství (v ČR stále ještě většina lidí a "výživových poradců" ani nemá představu, že nízkotučné neznamená zdravé), které vyhnalo lidi od konzumace tradičních plnotučných potravin a vehnalo je do náruče průmyslu vymýšlejícího nízkotučné náhražky s razítky o neškodnosti od vážených státem financovaných organizací, jenž jim to doslova osladil (předevšmí cukrem a HFCS).

Nejenom, že tato podpora nízkotučným výrobkům vedla k nadměrné konzumaci nezdravých jídel s falešným pocitem bezpečí, ale hlavně zakořenila tak hluboko v hlavách lidí a především doktorů a "výživových poradců", že bude trvat dlouhá léta, než zmizí definitivně ze světa. To je výrazně horší dopad, než kdyby se celá mašinérie o pár let zdržela s větou, že si ještě nejsme jisti, a následně byla skutečně správná.

Proto si myslím, že bychom se měli zaměřit na provedení metodologicky opravdu kvalitních výzkumů testujících různé hypotézy včetně těch úplně základních. Fyzik, který netestoval existenci gravitace, není vědcem. Gravitace je sice prozkoumaná hodně do hloubky, ale vědec musí být skeptikem a vždy a stále znovu pochybovat i o těch nejzákladnějších premisách.